Zablokoval jsem si kartu

V sobotu v noci se mi povedlo zablokovat si platební kartu. Docela dlouho jsem v bankomatu nevybíral, přidejte k tomu únavu a pár točených Granátů, nicméně menšího blbce to ze mě nedělá. Na co si chci stěžovat, je fakt, že ta zatracená mašina mi mohla veškeré další peripetie ušetřit, kdyby jenom trochu chtěla. Tenhle příspěvek je o použitelnosti bankomatů.

Proběhlo to rychle a bezbolestně. Pozdravil jsem se s přístrojem podáním karty, vyťukal domněle správný PIN a slušně poprosil o tisícovku. Potvora chvíli zpracovávala transakci, aby mě v zápětí požádala o zadání PINu. Úplně stejnou hláškou jako na začátku. Chápete? Žádné varování ve stylu „Máš to špatně, je tady tma a táhne z tebe pivo, pořádně se zamysli a zkus to znovu,“ jenom obyčejná úvodní obrazovka. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomoval, že chyba může být na mé straně. Alkohol zvyšuje sebevědomí.

Po druhém neúspěšném pokusu následoval osudný třetí. Kež by se někdo byl obtěžoval mi říct, „Tak hele, jestli to zkazíš ještě jednou, bude z tebe megasocka bez karty.“ Leč nestalo se tak.

Mohl jsem být opatrnější, mohl jsem se na vteřinu zamyslet. Problém je, že jsem k tomu v tu chvíli neviděl sebemenší důvod, na první pohled blbnul bankomat. Teď mám zablokovanou kartu a historku ze života, až budu někomu vysvětlovat, co je to ta použitelnost a proč na ní záleží. Uživatel je blbec, ale pokud mu chcete poskytnout dobrou službu, zapomeňte na myšlenku, že to je jeho problém. Nesmíte mu dát šanci chybu udělat a pokud se mu to i přesto povede, pěkně za ručičku ho z toho musíte vytáhnout.

Vyznavači spikleneckých teorií by možná dodali, že mojí bance to takhle vyhovuje — po letech používání studentského konta konečně pustím pár korun. Vlastní názor si udělám zítra na pobočce. Příjemné překvapení je, že od pondělí by karta prostě a jednoduše zase měla začít fungovat.