Merida Bike Adventure 2007

Je středa večer, kolena už moc nebolí a trosky mého věrného Treka stojí smutně v kotelně, takže nastal ideální čas na ohlédnutí za letošním ročníkem Bike Adventure.

Čtvrtek

Po probuzení mi na mobilu svítila zpráva od Jirky, se kterým jsem absolvoval předchozí dva ročníky. Začínala: „Ahoj Martine, skoro se ti bojim i napsat.“ Stručně vzato se Jirka při snaze o trénink na poslední chvíli zrakvil a koleno mu přes noc dalo najevo, že o víkendu závodit nechce (asi vidělo předpověď počasí a vzpomnělo si na bahenní koupele z Baldovce na BA5).

Sehnat na poslední chvíli náhradu na takovouhle akci není zrovna med, zoufale jsem rozeslal spoustu zpráv a čekal. Jediná nadějná odpověď se vrátila od Lukáše, sice mě varoval před tristním stavem svého kola i fyzické kondice, ale vlastně by prý docela rád jel. Na jakémsi školním výletě jsme spolu kdysi ujeli skoro 100 kilometrů, na kole má dokonce i SPDčka a umí skvěle vyprávět svoje praštěný historky, takže jsem byl nakonec opravdu rád, když jsme se domluvili.

Pátek

Lukáš si během dne pořídil nové duše, vyměnil brzdové špalky - prodřené až na kov - a než by jeden řekl "Merida Bike Adventure dva tisíce sedm", už jsme stavěli stan v Novém Městě na Moravě. Místo nám držel Cvengi, biker, co sám nejlíp ví, jak je dobrej biker (což o něm prohlásil Báža na loňských SixNumbers). Nevinnou konverzační otázkou jsem způsobil šok svému novému parťákovi, dosud nepoznamenanému světem velké cyklistiky, to když jsme se od Cvengiho dozvěděli, že na kole letos zatím najezdil asi sedmičku. Lukáš už chtěl podotknout, že 700 kilometrů je fakt pěkný číslo, když v tom pochopil svůj omyl, zmizel do stanu a celou noc psal jednou rukou smsky, druhou se držel za hlavu a šeptal: „Sedm tisíc, sedm tisíc …“

Sobota

Ranní vstávání proběhlo v klidném tempu, dopoledne ještě areál patřil štafetám končícího mistrovství světa v MTBO a náš závod začínal až po poledni. Na štafetách jsme zatleskali našim stříbrným reprezentantům a pomalu se začali chystat na vlastní výkon. Hodinu před startem už jsme seděli na kolech, zahřívajíce své zlenivělé svaly, což mi nakonec bylo umožněno v až něchtěné míře. Po nějakých třech kilometrech začal stávkovat můj ořech - ta rachtající věc v zadním kole, která při šlapání zabírá a jinak nechá kolo, aby se volně otáčelo. Najednou nezabíral vůbec a tak nezbylo, než si půjčit od Lukáše kolo, které pode mnou vypadalo jako dětská hračka, dosprintovat pro auto a doufat, že v centru závodu mi nějaká dobrá duše pomůže. Čtyřicet minut před startem celkem veselá taškařice.

Otravoval jsem, koho jsem mohl, odnesl to i Kejmil, hlavní pořadatel. Má totiž na svém stroji stejnou kotoučovku, takže by jeho zadní kolo teoreticky mělo zapadnout na místo mého, což byla nějakou dobu jediná naděje. Nakonec se umoudřilo moje vlastní kolo, od mechaniků jsem se dozvěděl, jak vlastně ten ořech funguje a že kdyby začal zase protestovat, mám zkusit pár dobře mířených ran. Nebylo to potřeba, naštěstí. Celá epizoda tak skončila vlastně jenom tím, že už na startu mě nohy bolely jak čert.

Sobotní limit byl 4 hodiny a samotné závodění proběhlo víceméně v klidu. Zvolenou trasu v jihovýchodním segmentu mapy jsme objeli, jenom z osmičky na devítku bych teď volil lepší postup, sázka na turistickou značku tady nevyšla. Lukáš by možná měl jiný pohled, jel svůj první orienťák a zajímavých zážitků tak nejspíš má víc. Ukázalo se, že pedagogický talent ve mně nedříme, nechal jsem svého ubohého parťáka podcenit doplňování energie a taky jsme si dostatečně nevysvětlili, kde že vlastně je cíl. Ke konci limitu jsem asi nepůsobil moc příjemně, protože jsme přijížděli opravdu na poslední chvíli. Zvládli jsme to s půlminutovým zpožděním, přišli sice za trest o dva body, ale i tak skončili bohatě nad polovinou výsledkové listiny naší kategorie.

Neděle

Po sobotních zkušenostech jsme do nedělní šestihodinovky vyrazili klidnějším tempem. Počasí se zhoršilo, první dvě hodiny nás vytrvale smáčelo něco mezi mlhou a deštěm, naštěstí ale bylo docela teplo. Vydali jsme se tentokrát na západ, některé kontroly známé ze soboty jsme chtěli sebrat v druhé části limitu.

S mapou se mi moc nedařilo, cestou pro osmdesát bodů na kontrolu č. 30 jsem u Devíti skal vymyslel fatální error, kvůli kterému jsme si zbytečně vyšlápli pár set metrů do kopce a přišli skoro o 15 cenných minut. V mapě je v těch místech drobná chybka, která mě zmátla, ale dala se lehce odhalit.

Na rozdíl od soboty jsme se podívali také na Merida Checkpoint, letošní novinku Bike Adventure. Když jsem Lukáše povzbuzoval, aby jel, že dostane od Meridy koláček, jenom zasyčel: "Ty mě tak se*eš!" Pojedli jsme, popili, a vydali se sebrat čtyři padesátky, nám již známé ze sobotní etapy. Hodinu a kousek před koncem limitu nás čekala kontrola č. 4 a protože pro osmdesát bodů na sedmičku už bychom to asi nestihli, vypadalo to na pohodový návrat do cíle s časovou rezervou.

Abychom to neměli tak jednoduché, ve stoupáku ke čtyřce jsem už podruhé během víkendu přišel o možnost pohánět kolo svým šlapáním. Tentokrát se mi podařilo ohnout patku, co drží přehazovačku, kterou jsem v tu chvíli mohl už jenom odmontovat a strčit do kapsy. Pokusy o nastavení pevného převodu k ničemu nevedly, řetěz pořád někam přeskakoval. Lukáš viditelně ožil, nová situace ho nadchla a začal s fantazií sobě vlastní vymýšlet způsoby, jak mě dostat do cíle. Chvíli mě tlačil, pak se vynořil z lesa s obrovským klackem, na kterém mě chtěl táhnout. Protože však nejsme cirkusáci, musel jsem se spokojit s tlačením po rovině, do kopců jsem si parádně zaběhal. Že bychom mohli k tažení použít náhradní duše, to mě napadlo až při psaní minulé věty. Trochu pozdě. Přijeli jsme taky pozdě, šest minut přes limit ale není žádná tragédie.

Vyfotili jsme se v cíli, zdravě doplnili energii klobásou a já i kusem dortu, který si zasloužil Ekonom Praha za vítězství v týmové soutěži. Cvengi s Mírou Seidlem zajeli v neděli druhý nejlepší výsledek v absolutním pořadí a tak jsem si zase chvíli hýčkal ego tím, že jsem Cvengiho k MTBO tak trochu přivedl. Z provizorního kempu na louce jsme odjížděli mezi posledními a stojí za zmínku, že celý prostor vypadal jako čerstvě vyluxovaný koberec, neviděli jsme tam jediný zapomenutý odpadek.

Pokud by měl pokračovat dosavadní rytmus mých účastí na Bike Adventure, bude na příštím ročníku krásné počasí, možná dokonce trochu vedro, a obejdu se bez defektů i zranění. Snad se nezapomenu včas přihlásit, letos kapacita přihlášek nepřežila první odpoledne. Sportu zdar a MTBO zvláště!