V pátek večer krátce po desáté ve stanici metra Anděl, volně citováno:
„Hlášení pro hlídky policie metra: Ve stanici došlo ke krádeži průmyslové kamery. Zajistěte střežení všech východů a kontrolu cestujících.“
Zvláštní bylo, že to říkal s naprostým klidem stejný hlas, jaký namlouvá třeba hlášení o výlukách. Cvičení? Běžná situace?
Ve vagonu jsem celou cestu pozoroval obrovskou šlápotu na stropě. A venku na Palmovce svítily jen reklamní poutače, lampa ani jedna.
V sobotu v noci se mi povedlo zablokovat si platební kartu. Docela dlouho jsem v bankomatu nevybíral, přidejte k tomu únavu a pár točených Granátů, nicméně menšího blbce to ze mě nedělá. Na co si chci stěžovat, je fakt, že ta zatracená mašina mi mohla veškeré další peripetie ušetřit, kdyby jenom trochu chtěla. Tenhle příspěvek je o použitelnosti bankomatů.
Proběhlo to rychle a bezbolestně. Pozdravil jsem se s přístrojem podáním karty, vyťukal domněle správný PIN a slušně poprosil o tisícovku. Potvora chvíli zpracovávala transakci, aby mě v zápětí požádala o zadání PINu. Úplně stejnou hláškou jako na začátku. Chápete? Žádné varování ve stylu „Máš to špatně, je tady tma a táhne z tebe pivo, pořádně se zamysli a zkus to znovu,“ jenom obyčejná úvodní obrazovka. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomoval, že chyba může být na mé straně. Alkohol zvyšuje sebevědomí.
Číst dál »Zpravodajský server iHNed dnes rozeslal odběratelům SMS zpravodajství nelichotivou, zřejmě nepravdivou zprávu o Jiřím Paroubkovi (více třeba na iDNES). Nechme stranou otázku, jestli je celá událost vtipná, nebo trapná, každému dle chuti. Zaujala mě na tom hlavně představa, jak se něco takového mohlo stát.
Docela živě si dovedu představit nebohého redaktora, jak zprávu omylem odeslal, předváděje kolegovi systém pro zasílání aktualit. Opravdu moc rád bych jej v takovou chvíli pozoroval.
A: „Tady vyplníš text zprávy, třeba že se Paroubek posral, zaškrtneš, že to je důležitá zpráva, a tímhle tlačítkem to odešleš. “
B: „Takže teď jsi to už všem poslal?“
A: „#&@{}<>*!“
A nebo to bylo úplně jinak.
