Jak jsme nevyhráli Pytlákovu schovanku

Do limitu zbývalo bohatě přes hodinu, Honza po krátké krizi táhnul solidní tempo a naše bodové konto se mělo každou chvíli rozrůst na hodnotu 530. Pohled do výsledků a do mapy říká, že v tu chvíli jsme měli šanci na třetí místo a i kdybychom se dovalili do cíle bez sbírání dalších kontrol, skončili bychom šestí. No jo, kdyby. Zhruba taková byla v sobotu 15. 9. Pytlákova schovanka, „setkání příznivců orientační cyklistiky spojené s řízeným vyhledáváním kontrol a následnou konfrontací s ostatními v restauračním zařízení.“

V pátek večer z našich řečí čišel optimismus, nad nejkrásnější mapou z celého startovního pole jsme u piva plánovali, co všechno stihneme při závodě objet. Ráno nás doslova zchladila pořádná zima a tradiční záblesky blbosti nad mapou jsem si vybral hned na prvních dvou kontrolách, pak už jsme se ale chytili a hrnuli to až do chvíle, popsané v úvodu. První rána přišla v podobě proraženého pláště, úplně obyčejný malinkatý klacík mi do něj udělal díru, jak kdyby po nás někdo střílel.

Oprava se povedla až na podruhé, příčina čehož bude odhalena při plánované pitvě použité duše. (Kterou mi ale napřed musí Honza vrátit, za což bude odměněn vlastní helmou, rukavicemi a zubním kartáčkem. Nevěřili byste, za jak krátkou dobu dokážeme v autě udělat takovej čurbes, že si, kdykoliv spolu někam jedeme, vzájemně vracíme věci ještě několik měsíců.) Ke konci limitu čas vždycky běží rychleji, přesto jsme pořád bez problémů mohli dosáhnout na zmiňované šesté místo.

Jenže problémy přišly, zatímco na Bike Adventure můj ořech vyslal jen malé varování a pak zase vesele pracoval, tentokrát si postavil hlavu definitivně. Nepomohlo násilí, prosby ani větší násilí, a tak jsem se 40 minut před koncem našeho limitu rozvalil kdesi na návsi, propůjčil Honzovi klíče od auta a čekal na odvoz. Od té doby všude vyprávíme, jak dobře jsme mohli dopadnout, i když nás ve skutečnosti těší, že jsme byli ušetřeni brutálního sprintu do cíle. Ve výsledcích nás najdete, ačkoliv bychom tam samozřejmě měli mít uvedeno DNF, pořadatelé nám tím chtěli dát šanci uspět alespoň v tombole. Jestli jsme něco vyhráli? Zkuste hádat.

Kontroly byly na Schovance pojaty dobrodružněji, než třeba na BA, kde je bez problémů najdete u cesty, orazíte a valíte dál. Tentokrát si Honza jakožto vrchní razič užil mimo jiné šplhání na posed, jindy jsme zase hledali smrk ve smrkovém lese. Tohle mi na závodě trochu vadilo, jednak se při plánování trasy nedá dobře odhadnout, kolik času hledáním kontroly ztratíte, navíc se může stát, že zrovna když ji po pěti minutách pátrání najdete, přířítí se tři další dvojice a vaše dominance na předchozím postupu je v tahu.

Závěrem bych chtěl svému sečtělému čtenářstvu nadhodit otázku, jak přišla naše republika k tomuhle zvláštnímu kusu země? Nejsevernější trať na území ČR patří DB a když k ní jedete, potkáte domek, který namísto plotu dělí od cesty hraniční kameny. Zajímavý kraj, ten Šluknovský výběžek.